Trutnovská čápata jsou v letošní sezóně i přes neskutečnou péči obou rodičů neustále stíhána ranami osudu. Ani překonání kritických prvních dvou měsíců života nemusí být zárukou šťastného konce. Po odchodu bezejmenného nejmladšího čápěte a druhé nejmladší Otylky se dnes za duhový most vydal i druhý nejstarší Oskar. Nikdo z nás asi nečekal, že by k tomu mohlo dojít při jeho prvním letu, který se tak zároveň stal i tím posledním. Mnohem větší obavy přitom panovaly o Čestmíra a především Cecilku.
Ráno ještě nad pivovarem dováděla všechna tři čápata. Oskar poté postával i poskakoval na okraji hnízda a v 9:41:29 se z něj odrazil do volného prostoru. Čestmír s Cecilkou za ním zvědavě hleděli a sledovali ho, kterak krouží okolo rodného komína. Dařilo se mu udržovat si výšku a o půl minuty později se znovu ukázal v záběru kamery. Poté poněkud klesl a v 9:42:18 prolétl pod hnízdem. V tu chvíli nikdo netušil, že ho vidíme naposledy…
Krátce poté totiž nejspíš narazil do budovy okresního archivu a na místě zahynul. Jen o pár minut později ho Lukáš nalezl ležícího na dvoře před budovou. Jeho tělo následně převzali příslušníci městské policie a převezli ho k místnímu veterináři k provedení ohledání. Na hnízdo se mezitím vrátil nic netušící Matěj se stelivem a nakrmil zbylá dvě čápata. Nezbývá než doufat, že Čestmír s Cecilkou budou mít více štěstí, ačkoliv v případě Cecilky je prognóza zatím nejistá.
„Let Oskarův“
Už několik dní jsem to cítil v sobě, jak to sílí a sílí.
Jako svůdný zpěv sirény mě to volalo k sobě.
A teď mě bylo všechno jasné: ten den, ta chvíle, právě nastala.
S očima zavřenýma a s otevřeným srdcem jsem udělal svůj skok do prázdna.
Lehký vítr objal moje křídla a najednou jsem věděl, proč jsem se narodil.
Můj pohled se stále rozšiřoval, můj duch dosahoval neuvěřitelných výšek.
A pak, už nic…
Okamžik hluboké tmy, téměř bez naděje,
a znovu jsem se ocitl v letu, ale na jiném místě.
Odtud vidím své hnízdo, už tak vzdálené,
a soucitné ruce, které skládají má už zbytečná křídla…
Teď vím, že budu moci létat navždy,
s větrem vždy přátelským,
se sluncem, které nikdy neoslepí.
Ale nebudu moci navštívit místa příběhů,
které si čápi vyprávějí po generace:
žádná údolí s čistými řekami,
žádný neproniknutelný les,
žádné zrádné mořské úžiny,
žádnou nekonečnou savanu.
A nebudu moci nikomu předat tyto příběhy…
Měl jsem pravdu: byl to opravdu ten den, ta chvíle mého osudu,
i když po jiné cestě, k jinému obzoru.
Sandra z Itálie
