Čapí hnízdo v Bohuslavicích

Položili jste si někdy otázku, co čapí rodiče vyprávějí čápatům před usnutím? Jaké pohádky a poučné příběhy? Jeden takový pro nás v italštině napsala Sandra. Pomocí překladače jsem ho přeložil a následně ještě lehce upravil, aby zněl v češtině přirozeně. Pojednává o událostech, které všichni docela dobře známe. Ale dosti řečí, předejme slovo čapí matce, pobývající na hnízdě plném neposedných čápátek…

Bohunka a princ Krasoň

Princ Krasoň trávil již několik dní ve svém hrádku, smutný a osamělý. U jeho brány se dosud nikdo neobjevil a on už začínal ztrácet naději.

V královském zámku v Bohuslavicích mezitím čekala krásná královna Bohunka na svého partnera, milovaného a laskavého krále Bohouše. Letos se trochu opozdil, ale všichni si byli vědomi, že cesta domů je dlouhá a za rohem vždy číhají nečekaná překvapení. Dny ubíhaly… Bohunka ho vytrvale vyhlížela a někdy se jí srdce rozbušilo, když se jí zdálo, že v dálce vidí siluetu svého drahého, jak míří přímo k zámku. Ale pokaždé ta silueta v poslední chvíli změnila směr a její čekání začalo nanovo, stále těžší a těžší pod tíhou temných předtuch.

Toho rána se královna Bohunka probudila časně jako vždy, nadechla se čerstvého ranního vzduchu a nechala se zahřát prvními jemnými paprsky slunce. Rozhlédla se kolem a najednou jí projel blesk poznání, kvůli němuž se čerstvý vzduch stal nedýchatelným a sluneční paprsky byly náhle studené jako střepy ledu. Střepy, které jí probodávaly srdce a vynořovaly se jako tiché, bolestivé slzy. A ona je všechny vyplakala, přičemž své myšlenky upírala k Bohoušovi, svému milovanému druhovi, o kterém nyní dobře věděla, že se k ní už nikdy nevrátí.  Lehký vánek osušil její poslední drobnou slzu a Bohunka se rozhlédla: „Bohuslavické království potřebuje krále a já, jeho královna, tu nemohu zůstat v zámku a plakat. Bohouš bude vždy mít zvláštní místo v mém srdci, ale nyní je čas jednat jako královna, kterou jsem!“ To si Bohunka pomyslela a aniž by déle čekala, odletěla za známé louky, aby našla krále, hodného svého království.

„Ještě jeden den počkám, a pak svůj hrádek opustím!“ S tímto rozhodnutím se princ Krasoň probudil, odhodlaný nechat minulost za sebou a vybudovat si novou budoucnost. Znovu čekal, pohled upřený k vycházejícímu slunci, když… Když se před ním zjevila okřídlená bytost nepopsatelné krásy. Zářila v paprscích slunce a byla téměř oslnivější než samotné slunce.

Osudové setkání

Když letěla podél řeky, povšimla si Bohunka malého hradu, střeženého impozantním čápem. Kdyby to nebylo nemožné, spletla by si ho s Bohoušem. Ten pohled ji zaujal a jak se přibližovala, uviděla plachého a neohrabaného prince, který při jejím přistání stál s široce otevřenýma očima a zobákem.
„Možná jsem se tady zastavila příliš unáhleně, tenhle princ nevypadá zrovna jako válečník!“ pomyslela si Bohunka. Ale po krátké chvíli nalezla to, co skutečně hledala. Ten plachý princ měl velké srdce, tak neuvěřitelně podobné srdci jejího milovaného ztraceného druha. A pochopila, že dorazila na správné místo.

Jakmile záře pohasla, Krasoň si uvědomil, že ten, kdo před ním stojí, je čáp královského postavení, a trochu se zastyděl za svůj hrádek, malý a poněkud sešlý.
„Vaše královská Výsosti, vítejte v skromném domově prince Krasoně,“ vykoktal.
„Jsem královna Bohunka a přišla jsem se zeptat, zda mě doprovodíte do mého království.“
Krasoň na pár vteřin zapomněl dýchat, protože mu srdce bušilo tak rychle, že měl pocit, jako by mu mělo vyskočit z hrudi. „Jak by se mohla královna zajímat o mě, nevýznamného prince z malého, rozpadlého hradu?“
Ale ta myšlenka trvala jen okamžik, protože sebral všechnu odvahu a odpověděl: „Ukažte mi cestu, královno Bohunko, budu vás následovat!“

Král Bohdan

Takto začala v Bohuslavicích nová vláda. Princ Krasoň si změnil jméno a stal se známým jako král Bohdan. Zpočátku měl Bohdan jisté potíže s přizpůsobením se etiketě vyžadované královským dvorem, ale Bohunka byla trpělivá a nakonec se Bohdan ukázal být skvělým králem. Každý rok se hradem nesly hlasy a křik malých princů a princezen, kteří posléze nesli jméno bohuslavického království do celého světa.

Ten rok měl být pátým rokem jejich společné vlády. Bohdan dorazil na bohuslavický hrad brzy – až příliš brzy – a netušil, že ho už sleduje mladá princezna. Puntička, tak se ta princezna jmenovala, se do jeho nádherného hradu okamžitě zamilovala. Když zjistila, kdo je jeho vlastníkem, rozhodla se, že udělá cokoli, aby tam mohla žít spolu s ním. A i když se k ní Bohdan zpočátku choval nevlídně a opakovaně ji posílal pryč, nakonec jí dovolil zůstat a s nádechem smutku korunoval Puntičku svou novou královnou.

Bitva o domov

Jednou z předností královny Bohunky (a těch měla mnoho) byla dochvilnost. Přesně věděla, kdy vyrazit, kde se zastavit a na jak dlouho, aby dorazila v ten správný den ke svému milovanému hradu v Bohuslavicích. Už teď snila o měkké peřině, kterou pro ni připravil její Bohdan a která ji měla přivítat k zaslouženému odpočinku po dlouhé cestě. Byla ještě daleko, ale už mohla zahlédnout svůj cíl, a tak začala zpívat svou radostnou píseň. Jenže… Bohdan nebyl na zámku  sám. Mladá princezna jemně kolébala dvě křehká bílá vajíčka.
„Zrada!“ vykřikla Bohunka z plných plic. A navzdory vyčerpání bojovala ze všech sil, aby získala zpět své království, svou korunu a možná i Bohdana.

Bohunka ze svého hradu pozorovala okolní krajinu. „Jsem opět královnou těchto zemí!“ pomyslela si, ale několik dní si udržovala od Bohdana odstup. Vždyť právě on zradil jejich pouto i její důvěru. Pak se ale tomuto milému obrovi znovu podařilo proniknout do jejího srdce a v bohuslavickém království pokračovalo vše tak, jako by se nic nestalo. Vskutku, již potřetí působilo pět malých princů a princezen chaos na zámku, ze kterého byla cítit atmosféra pouta, upevňovaného v průběhu let.

Bohdan v říši za duhou

Toho odpoledne odlétl Bohdan jako vždy, aby uspokojil jednu z mnoha proseb mladých čápat. Bohunka na něj vrhala káravé pohledy, protože mládež už byla velká a měla by začít být trochu samostatná. Ale on měl měkké srdce a vždy dětem vyhověl.

Letěl nad známými loukami a sledoval tok řeky: trasu, kterou za ta léta absolvoval už nesčetněkrát. Cíl jeho krátké cesty byl už na dosah, když ho překvapil pestrobarevný záblesk. Když záblesk pohasl, rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že nemá ani ponětí, kde se nachází.

Zmatený si kladl tisíce otázek, aniž by na ně nacházel odpověď. Radostné výkřiky ho donutily se otočit. Na louce plné květin si mladí čápi hráli na honěnou a jeden z nich upoutal jeho pozornost. To přece není možné, vždyť ten mladý čáp byl Radovan.
„Ahoj, tati!!“ zavolal z dálky a pak se vrátil ke hře se svými kamarády. V tu chvíli do Bohdana vrazil další malý čáp, který k němu běžel. „Amálka?“ pomyslel si zmateně.
„Promiň, tati, ale musím jít zatahat Radovana za ocásek,“ řekla malá čápice, aniž by se ohlédla.
Bohdan byl čím dál zmatenější. Náhle spatřil dalšího čápa, lovícího ryby v tichém rybníčku o kousek dál: „Zeptám se ho a pak snad pochopím, co se děje.“ Opatrně se přiblížil, protože rybníček v něm probouzel podivné, zmatené vzpomínky plné strachu. 

Střetnutí s Bohoušem

„Ahoj, Krasoni! Promiň, chtěl jsem říct králi Bohdane…Vítej!! A neboj se, v tomhle malém rybníčku se neskrývá žádné nebezpečí.“
„Jak to, že zná moje jméno? Nebo spíš obě moje jména. A proč bych měl být vítán? A kde?“ přemýšlel Bohdan, ještě více zmatený. Poslední kroky už běžel, připravený dokonce se s tím drzým jedincem poprat. Dostal se dost blízko, aby se mu podíval do očí. Do do těch očí, které neuvěřitelně připomínaly jeho vlastní. Co se to děje?
„Ahoj, Bohdane! Jsem Bohouš a vítám tě v tomto novém světě! Odtud je možné vidět, co se děje ve skutečném světě, a proto tě znám.”
„Bože, Bohouši, Bohunka mi o tobě tolik vyprávěla! Nový svět, skutečný svět. Jestli je tohle sen, nebo spíš noční můra, chci se probudit!“ pomyslel si Bohdan, zatímco se mu začala točit hlava.

„Není to sen, jen nová a odlišná realita, do které se člověk dostane, když projde duhou“.
Bohdan si nevěřícně vzpomněl na tu podivnou pestrobarevnou záři z dřívějška a na příběhy, které mu vykládala matka, když byl malý. Ty samé, které slýchával od Bohunky, když je vyprávěla čápatům, aby jim pomohla usnout.
„To přece nemůže být pravda! Musím se vrátit domů ke svým dětem a k Bohunce, všichni mě potřebují!“ zvolal Bohdan, přemožen slzami zoufalství.
„Vyplač všechny slzy, Bohdane, bez strachu a studu. Já jsem před mnoha lety udělal totéž. Ale pak jsem pochopil, že i když se už nemohu vrátit zpět, stále můžu být Bohunce nablízku a chránit ji. Od dnešního dne budeme na tento úkol dva! Podívej“.
Bohdan přistoupil k rybníku, který se zázrakem stal průzračným jako sklo, a ano – zcela jiným způsobem se vrátil domů.

Spěšný odlet potomstva

Bohunka byla od chvíle, co se Radovan vydal sám na cestu a Bohdan se nevrátil z pochůzky pro děti, neustále zadumaná. Neměla však čas se zastavit a zamyslet se hlouběji. Mládež spoléhala na to, že jí pomůže s přípravou na okamžik velkého odchodu, a ještě zbývalo tolik práce…

Pak přišel den, který zcela změnil Bohunčiny plány. V opojení z letu, před zraky svých sourozenců, Amálka spadla bezvládně na zem poté, co narazila do ocelového lana, které její nezkušené oči neviděly. Nikdy nezapomene na výraz šoku a hrůzy v očích svých dětí. Zadržela příval slz, který ji hrozil zaplavit, rychle shromáždila svá mláďata a nasměrovala je k místu, kde se mladí čápi shromažďovali k daleké cestě na jih.
„Jistě, Jasněnka byla ještě tak malá a svůj první let absolvovala teprve den předtím. Ale skupina, která odlétá tak brzy, poletí pomalu a ona s ní bude schopná držet krok.“ Tak si to Bohunka myslela.

Mojmír, Manka a Jasněnka byli z rychlého sledu událostí zcela omráčeni, ale pozorně naslouchali pokynům své matky:
„Musíte vždy následovat vůdce skupiny, nevydávejte se sami na průzkum a nikdy nezaostávejte za ostatními. Mojmíre, Manko, vy jste nejstarší: musíte dávat pozor na svou malou sestřičku.”
Stejně jako už stokrát předtím Bohunka ještě jednou uhladila svým dětem peří a elegantním letem se vzdálila natolik, aby neviděly slzy, které už nedokázala zadržet. Z dálky se ještě jednou podívala na svá tři mláďata a setkala se s Mančiným pohledem. Bohunce se zdálo, že přikývla. Manka vše pochopila a převzala odpovědnost za vedení svých sourozenců na této nebezpečné cestě.
„Manka je silná holčička… připomíná mi sebe v jejím věku… Ať je k vám vítr a nebe milosrdné, mé drahé děti.“

A co bude dál?

Bohunka se vrátila na hrad, z jehož náhlého ticha a prázdnoty ji lehce zamrazilo. Začala uklízet větve a peřiny, ale bylo to zbytečné. Teď už mohla dát volný průchod všem svým myšlenkám a nechat své srdce znovu se zlomit. Sezónu na hradě začala bitvou, kterou vyhrála, ale najednou se zdálo, že o všechno přišla… Věděla s jistotou, že se s Bohdanem před odletem už nikdy nerozloučí a že on pro ni už nikdy nepřipraví měkkou uvítací přikrývku. S těžkým srdcem plným neklidu bude krásná královna Bohunka čekat, až se její hejno znovu vydá na cestu na jih. Po jejím jarním návratu bude do kroniky Bohuslavic přidána nová kapitola. Ale to je už jiný příběh.

Budoucí pohled do minulosti

Maminka dokončila své vyprávění. Čtyři z jejích čápátek usnula už v polovině, ale malá živá Pětka jako vždycky zůstala vzhůru až do konce a pokaždé se ptala na tisíc otázek: „Mami, je to pravdivý příběh?“.
„Ano, moje maličká. Moje matka, tvoje babička, mi tenhle příběh vyprávěla, když jsem byla v tvém věku.”
„Babička Manka?“
„Ano, to je ona. Teď spi a sni o úžasných dobrodružstvích!“
Když malá Pětka pomalu upadala do spánku, pomyslela si: „Já taky budu královnou…“